Starokladrubský kůň

Původ a historie starokladrubského koně

Magická doba císaře Rudolfa II. není jen časem alchymistů a umělců působících na pražském císařském dvoře, ale také časem, k němuž se vztahuje počátek výjimečné historie neméně výjimečného starokladrubské koně, původního českého plemene, které bylo o čtyři sta později prohlášeno za národní kulturní památku.

Roku 1579 byl přímo samotným císařem Rudolfem II. založen v Kladrubech nad Labem dvorský hřebčín, z něhož měli vycházet koně určení pro potřebu císařského dvorního ceremoniálu. Základ chovu tvořili španělští koně, k nimž byli importováni koně z Itálie, kteří dodávali starokladrubskému koni větší rámec a mohutnost potřebnou pro typ karosiéra, koně určeného pro těžké ceremoniální zápřeže.

Skutečný rozkvět zažívá hřebčín za vlády císaře Karla VI. (1712-1748). Písemné prameny z té doby uvádějí Kladruby jako nejsilnější dvorní hřebčín, ve kterém je chováno 300 klisen a 30 plemeníků. Po rozkvětu však přichází i pád, na počátku sedmileté války, 17. června 1757 lehl hřebčín popelem, když padl za oběť oslavám vítězství nad Pruskem v bitvě u Kolína. Za své vzaly nejen budovy, ale i veškerá a velmi cenná chovatelská dokumentace. Svého obnovení se hřebčín dočkal v roce 1770. Stalo se tak na popud tehdejšího následníka trůnu Josefa II. Původně byli v hřebčíně chovány koně různých barev, později se chov ustálil na dvou barvách, bělouších a vranících.

Rok 1918 přinesl nejenom samostatnost, kterou se opájela mladá republika, ale také nechuť ke všemu habsburskému, což se dalo chápat i jako výsledek několikasetleté habsburské nadvlády. Na to bohužel doplatil i kladrubský hřebčín, mezi jehož úkoly patřilo i doplňovat a udržovat ve vídeňských dvorních stájích 36 kladrubských hřebců, z nichž polovinu tvořili bělouši a polovinu vraníci. Československý stát se pochopitelně obešel bez dvorních ceremoniálů a tak bylo, bez ohledu na mimořádnou historickou hodnotu starokladrubského koně, přikročeno k restrikci jeho stáda, která se, prováděna v letech 1925 až 1931, fatálně dotkla především starokladrubského vraníka, který se tak víceméně ocitl na pokraji faktického zániku.

V roce 1938 se však rodí smělý a naprosto ojedinělý projekt na regeneraci strokladrubského vraníka, se kterým přichází a v jehož čele stojí prof. František Bílek. Na samotném počátku měl prof. Bílek k dispozici jen tři hřebce z linie Sacramoso a sedm kladrubských vranek, z nichž čistokrevné vranky byly pouhé dvě klisny. V letech 1940 až 1946 probíhala regenerace v hřebčíně v Průhonicích, poté se stádo přemístilo do hřebčína ve Slatiňaněch. Celý regenerační proces trval třicet pět let a jeho úspěch z něj udělal určitý vzor i pro záchranu ostatních ohrožených plemen.

V roce 1974 je regenerace kladrubského vraníka úspěšně dokončena, na řadu se dostává fáze zušlechťovací, jejíž vůdčí osobností se stává doc. Jaromír Dušek. Pro realizaci tohoto záměru byl importován fríský hřebec Romke, především proto že fríský kůň holandského chovu je do určité míry příbuzný se starokladrubským koněm, neboť je ovlivněn španělskými koni z dob španělské nadvlády nad Nizozemím. Přínos tohoto hřebce spočívá ve zvýšení a mohutnosti a síly kostry spolu s utvrzením vrané barvy. Starokladrubského vraníka, jemuž kdysi hrozil zánik, se tak podařilo definitivně zachránit.

Popis plemene starokradrubský kůň

Majestátný vzhled mohutného karosiéra, jehož vznosné držení těla vyniká při typickém kadenčním klusu, to je první a pronikavý dojem, kterým působí starokladrubský kůň. Samotný řád plemenné knihy pak uvádí, že starokladrubský kůň je koněm velkého obdélníkového rámce, s ušlechtilými tělesnými proporcemi, typickou klabonosou hlavou a výrazným živým okem. Jeho krk je přiměřeně dlouhý, klenutý, dobře osvalený a vysoko nasazený. Kohoutek je téměř neznatelný. Hrudník starokladrubského koně je hluboký, široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, která umožňuje jeho typickou pohybovou akci. Středotrupí je oválné s nepříliš dlouhou slabinou. Záď je mohutná, dlouhá, široká, zezadu oválná, případně čtvercovitá. Fundament je suchý, kostnatý, klouby jsou suché a výrazné. Holeň je středně dlouhá, s kratšími nebo i strmějšími spěnkami. Kopyta jsou tvrdá a prostorná. Pro elastické, kadencované a prostorné chody je typická vysoká akce hrudních končetin v klusu, která podtrhuje majestátný vzhled starokladrubského koně. Žádoucí je především bílá a černá barva, z plemenitby se ale nevylučují ani hnědáci nebo ryzáci.

Plemenné znaky

Kohoutková výška hůlková se pohybuje v rozmezí 162 - 174 cm u hřebců a 159 - 171 cm u klisen.

Obvod hrudi je u hřebců 190 až 205 cm, u klisen 190 až 207 cm.

Obvod holeně činí u hřebců 21,5 cm až 24 cm, u klisen 20,5 až 23 cm.

Hmotnost hřebců je 560 až 680 kg, hmotnost klisen 550 až 670 kg.

Charakteristika tohoto koně

Elegantní a majestátný vzhled starokladrubského koně je podepřen i vynikajícími fyziologickými vlastnostmi. Jeho konstituce je pevná, vyznačuje se dobrou plodností, je nadán vytrvalostí a také se dožívá vysokého věku. Starokladrubský kůň má živý charakter a vyrovnaný temperament, je snadno ovladatelný, učenlivý, pracovitý a dobře spolupracuje s lidmi. Dospívá v pozdějším věku. Je jediným původním českým plemenem typu galakarosiéra.

Využití

Několik staletí byl majestátný vzhled starokladrubského koně nedílnou součástí slavnostních ceremoniálů na císařském dvoře a pro ceremoniální účely byl využíván i vysokými církevními hodnostáři. Doba se poněkud změnila, ale majestátnosti starokladrubského koně se čas naštěstí nijak nedotkl, i když jeho dnešní využití je pochopitelně o něco širší. Své přednosti kočárového koně uplatňuje vynikajícím způsobem ve vozatajském sportu. Ale stejně tak se využívá k drezúře nebo i rekreačnímu ježdění. A neméně důležité je i to, že pro své výborné povahové vlastnosti je starokladrubský kůň ideálním koněm pro hipoterapii.